Madždžhima-nikája 147

Čúla Ráhulováda-sutta

Kratší poučení Ráhuly

 

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, v Džétově háji, Anáthapindikově zahradě. Tehdy Vznešený seděl o samotě v meditaci, když v jeho mysli vyvstala myšleka: "V Ráhulovi již dozrávají stavy, jež dospívají v osvobození (vimutti). Co kdybych vedl Ráhulu dále k úplnému odstranění zákalů?" Vznešený se pak zrána ustrojil, vzal svoji almužní misku a svrchní roucho a odešel do Sávatthí pro almužnu. Potom co se vrátil z almužní obchůzky a pojedl, oslovil ctihodného Ráhulu: "Vezmi si podložku k sezení, Ráhulo, půjdeme dnes strávit den do Háje slepců (andhavana)." "Ano, pane," odpověděl ctihodný Ráhula a s podložkou k sezení následoval krok za krokem Vznešeného.
Při té příležitosti následovalo Vznešeného mnoho tisíc božských bytostí [s myšlenkou]: "Vznešený dnes povede ctihodného Ráhulu dále k úplnému odstranění zákalů." Vznešený pak vstoupil do háje Slepců a usadil se na připravené místo u kořene jednoho stromu. Ctihodný Ráhula se Vznešenému poklonil a usdl stranou, načež ho Vznešený oslovil:

"Co myslíš, Ráhulo, je oko (čakkhu) stálé (niččam) nebo nestálé (aniččam)?" "Nestálé, pane." "A to, co je nestálé, je šťastné (sukham) nebo strastné (dukkham)?" "Strastné, pane." "A to, co je nestálé, strastné a je předmětem změny (viparinámadhammam), je správné nahlížet takto: ´Toto je mé, toto jsem já, toto je mé já?´" "To ne, pane."
"... ucho (sota)... nos (ghána)... jazyk (dživha)... tělo (kája)... mysl (mana)...
tvary (rúpá)... zvuky (saddá)... vůně (gandhá)... chutě (rasá)... doteky (photthabbá)... mentální jevy (dhammá)...
vědomí oka (čakkhu-viňňána)... vědomí ucha... vědomí nosu... vědomí jazyka... vědomí těla... vědomí mysli...
dotek oka (čakkhu-samphassa)... dotek ucha... dotek nosu... dotek jazyka... dotek těla... dotek mysli...
pociťování (védaná)... vnímání (saňňá)... formace (sankhára)... a vědomí, jež vznikají v závislosti na doteku oka, ucha, nosu, jazyka, těla a mysli - jsou stálé nebo nestálé?" "Nestálé, pane." "A to, co je nestálé, je šťastné nebo strastné?" "Strastné, pane." "A to, co je nestálé, strastné a je předmětem změny, je správné nahlížet takto: ´Toto je mé, toto jsem já, toto je mé já?´" "To ne, pane."

"Ráhulo, vnímaje toto, poučený ušlechtilý žák (sutavá arijasávako) se odvrací (nibbindati) od oka... ucha... nosu... jazyka... těla... mysli...; od tvarů... zvuků... vůní... chutí... doteků... mentálních jevů...; od vědomí oka... vědomí ucha... vědomí nosu... vědomí jazyka... vědomí těla... vědomí mysli...; od doteku oka... doteku ucha... doteku nosu... doteku jazyka... doteku těla... doteku mysli...; od pociťování... vnímání... formací... a vědomí, jež vznikají v závislosti na doteku oka, ucha, nosu, jazyka, těla a mysli.
Když se odvrátí, ztratí vášeň (viradždžati). Když ztratí vášeň, tak se osvobodí (vimuččati). Když je osvobozen, je v něm poznání osvobození a ví: ´Ukončeno je zrozování (khíná džáti), dokonán je čistý život (vusitam brahmačarijam), úkol je splněn (katam karaníjam), po tomto zde již není nic dalšího (náparam itthattájá,ti)."

Tak pravil Vznešený. Potěšený ctihodný Ráhula se zaradoval ze slov Vznešeného.
A vskutku, během výkladu této řeči se mysl ctihodného Ráhuly neulpíváním osvobodila od zákalů. A také oněm mnoha tisícům božských bytostí se otevřelo jasné a neposkvrněné Oko Dhammy: ´Cokoli je předmětem vzniku, to vše je rovněž předmětem zániku.´

 

 
        © Přátelé Dhammy,   překlad Štěpán Chromovský